Novinka

Dolanská padesátka

15/10/2012 08:43:28

2252x Přečteno

Dolanská padesátka
Přinášíme zážitky jednoho z účastníků letošního ročníku pochodu, pana Oldřicha Berky.

40. Dolanská padesátka

V týdnu mě parťák Fanda tahá na 5bv. Rád bych, ale jelikož očekáváme každým dnem příchod potomka, není pro mě reálné odjet na víkend tak daleko od domova, slíbil jsem, že mu budu držet palce. Na druhou stranu v týdnu jsem se registroval na EKUT 280 km, je tedy třeba trénovat. V nabídce portálu Dalkovepochody.cz je tento týden na výběr mnoho akcí, nicméně pro mě nejvýhodnější polohou je padesátka v Dolanech nedaleko Kralup nad Vltavou. Parťák Štemby bohužel tentokrát ze zdravotních důvodů nemůže. abych se necítil na trase osaměle, beru naši fenku Miu, která je z našich pochodů zvyklá.

Na sobotu časné vstávání v 5:20, beru batoh na zada a váham mezi měkkými a trvdými botami. Beru tvrdé, které mají lepší voděodolnost, jelikož včera silně pršelo, budou se hodit. Teploměr na náměstí ukazuje 7C, žádné vedro. V 6:02 odjezd vlakem směr Kralupy a po přestupu vystupuji patnact minut před sedmou v Dolanech. Mířím na registraci do hospody vedle fotbalového hřiště TJ Sokol Dolany. Na padesátikilome­trovou trasu se registruji společně s chodkyní z Náchoda !!, zapínám tracker a ještě za tmy vyrážím. Brzy zalituju, že jsem nevzal měkší boty, jelikož většina trasy je vedena po asfaltu, stějně jako začátek trasy do Libčic nad Vltavou. Od vody je po ránu dost chladno, tak se rozbíhám, abych se zahřál. Před Libčicemi bohužel špatně odbočí ma asi kilometr si zajdu, cedule nevstupovat – soukromý pozemek si všímám až když se musím vrátit. Mezitím se rozednívá, nad Vltavou visí ranní mlha. Probíhám Libčice až do Letek, kde se cesta stoupá vzhůru, až na silnici, která je již ozářená sluncem. V dálce se ukazuje panorama Prahy s dominantou Žižkovského vysílače. Na silnici potkávám pár na koloběžkách, kteří evidentně také absolvují stejný závod. Po silnici běžím až do Úholiček, kde cesta ostře padá dolů k řece. Podle Vltavy opět asfalt až do Žalova, k rozcestníku zelené trasy k Levému Hradci na první kontrolu. Dostávám razítko a dozvídám se, že 30 minut předemnou jsou na padesátce tři borci co vyráželi cca 30 minut předemnou ze startu. Budem makat, snad je doženu. Klesám z hradiště k Vltavě, tam se ale vydávám po zelené značce na špatnou stranu, což zjišťuji až uprostřed Žalova. S pytlem nadávek se otáčím a běžím zpátky k řece a pak po zelené podle ní. Zachvíli mě předjíždí koloběžky, kde jsem je sakra předběhl ? Trasa vede podle Vlravy až do Roztok, koloběžky mi mizí v dáli. V Roztokách měním značku na modrou, která mě má dovést až na Okoř. Probíhám Tichým údolím, které mi příliš tiché nepřijde, jelikož přes něj přistávají letadla na letiště Václava Havla. Nohy si chvíli odpočinou na hlíně, kterou brzy opět střídá asfalt, který nás dovede až do Únětic a kolem pivovaru dál do Černého Vola. tam mě opět předjíždí koloběžky, kde jsem je sakra předběhl ? Za Statenicemi si užívám běh terénem do Velkých Přílep, kde se dostávají koloběžky přede mě, využívají asfalt a opět ujíždějí. Kolem půldvanácté dobíhám na Okoř, kde mě při výstupu na hrad míjí opět koloběžky. V hradní hospodě, je druhá kontrola, dostávám další razítko a dozvídám se, že jsem z padesátky první. Přemýšlím, kde mohli zůstat ti tři co byli předemnou, nevybavuji si, že bych někoho předběhl. Liju do sebe limonádu a hurá na červenou, která mě bude delší dobu provázet. Ze studeného podzimního rána je nakonec krásný den, sundavám konečně bundu a užívám si paprsky slábnoucího podzimního slunce. Trasa vede po červené do Nového Mlýna, kde si Mia neodpustí se koupel v potoce. Pak blátivou lesní cestou, která působí na nohy jako balzám na nohy, až na rozcestí Kováry, odkud cesta stoupá vzhůru na hradiště Budeč. Sbíhám do Zákolan na další kontrolu, kde je mimořádně živo. Mnoho chodců z pomalejších tras a také cyklistů. Fasuju razítko, hltám čaj, cpu se tatrankou a rozebíhám se vstříc poslednímu úseku. Trasa kopíruje železnici do Kralup, mimo vesnice bahnitá, ve vesnicích trpím na kočičích hlavách, těžko si představit horší povrch. Procházím Otvovicemi a rozebíhám se do Minic. Cestou předbíhám několik skupinek chodců z kratších tras. V Minicích mám problém najít odbočku na neznačenou stezku vzhůru k vrchu Nehošť tak se ptám na cestu. Hned jak se dozvím směr, a otočím se tak vidím, tak si všimnu, že je odbočka označena, achjo .. Stoupám na vrch, předcházím velkou skupinu turistů s dětmi a docházím koloběžky !! Na vrcholu je vysílač a výhled do Středočeského kraje s lokálními dominantami komínů Kaučuku, Spolany a Mělnické elektrárny. Z vrcholu Nehoště začíná trasa klesat do Dolan, takže i když se snažím běžet rychleji koloběžky mi ujíždějí. Finální úsek po silnici na hřiště v Dolanech už dobíhám v euforii a bolest nohou na silnici nevnímám.

Místní mě v hospodě vítají jako prvního z padesátky, štamgasti na mě mávají lístkem s plotem čárek, že se taky neflákali Chlapík koloběžkář mi jde potřást rukou s tím, že jsem byl jejich noční můra jak jsem je neustále doháněl. Děkuji organizátorům, beru si diplom a upomínkovou svítilnu. Polévka v ceně závodu do mě padne jako nic a dvě piva navrch. Hurá na vlak domů, zatím naštěstí nerodíme.

Organizátoři zasluží pochvalu, měli závod zvládnutý dobře, po celé délce trasy značení fanglemi, přátelská atmosféra, v ceně 50,– Czk polévka v cíli, občerstvení v Zákolanech, diplom a upomínková svítilna. Jediné co bych jim vytkl, je mapa, která by mohla obsahovat alepoň itinerář nebo být v lepším formátu, nemít turistické mapy, byl bych v háji. Na druhou stranu i tohle k podobným závodům patří.



Komentáře:

Článek je zatím bez komentáře. Buď první! Přidej svůj komentář.

Přidat komentář:

Pro přidávání komentářů musíte být přihlášeni!